Harry Potter a Relikvie Smrti(72)
31. 8. 2007
Vycházelo slunce, čisté a jasné, bez starostí, lhostejné k jeho utrpení. Harry se posadil ve vchodu do stanu a zhluboka se nadechl čistého vzduchu. Pouhý fakt, že byl naživu a že mohl pozorovat slunce, vycházející nad jiskřivými zasněženými kopci, by jindy byl tou nejcennější věcí na světě; teď to ale nedokázal ocenit.
Všechny smysly měl zjitřené kvůli pohromě, kterou pro něj byla ztráta hůlky. Přelétl pohledem po údolí pokrytém sněhem, zatímco se k němu skrz jiskrné ticho neslo vzdálené zvonění kostelních zvonů.
Aniž si to uvědomoval, zatínal si prsty do paží, jak se snažil vzdorovat fyzické bolesti. Krev už mu tekla vícekrát, než byl schopen spočítat; jednou přišel v pravé paži o všechny kosti. Během této výpravy stihl získat jizvy na hrudi a předloktí, které se tak připojily k těm starým na ruce a na čele, ale nikdy - až do teď - se necítil tak oslabený, zranitelný a obnažený, jako v této chvíli, kdy přišel o svůj nejsilnější kouzelnický předmět.
Přesně věděl, co by mu řekla Hermiona, kdyby se jí něco z toho snažil vyjádřit: hůlka je jen stejně silná, jako čaroděj. Ale nebyla to pravda, jeho případ byl jiný. Nevnímala špičku hůlky jako jehlu kompasu a z její hůlky samy od sebe nešlehaly zlaté plameny na nepřátele. Přišel o ochranu, kterou měl díky dvěma stejným jádrům, a teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc na ni spoléhal.
Vyndal z kapsy kusy zlomené hůlky a aniž by se na ně díval, zastrčil je do Hagridova váčku, který se mu houpal na krku. Váček, teď už byl natolik přecpaný zničenými a nepoužitelnými věcmi, že už nebyl schopen pojmout cokoliv jiného. Skrz kůži nahmatal starou zlatonku a na chvilku musel potlačit pokušení vytáhnout ji ven a zahodit. Nesrozumitelná, neužitečná, k ničemu, stejně jako všechno, co po sobě Brumbál zanechal...
Vztek na Brumbála ho zaplavil jako žhnoucí láva, spalující ho zevnitř a vytlačující ven všechny ostatní emoce. Přes všechnu beznaděj pevně věřili, že v Godrikově Dole naleznou odpovědi, přesvědčeni o tom, že se mají vrátit, že to všechno byla součást tajného plánu, který jim Brumbál zanechal; ale nenašli žádnou mapu, ani plán.
Brumbál je nechal tápat v temnotě, zápasit s neznámými a netušenými hrůzami, samotné a bez pomoci; nic se nevysvětlilo, neobjasnilo, neměli žádný meč a jako by toho nebylo dost, Harry neměl hůlku.
A ještě k tomu ztratil fotografii zloděje, takže pro Voldemorta bude nyní bezpochyby jednoduché zjistit, kde je...
Voldemort měl teď všechny informace...
„Harry?“
Hermiona vypadala tak zděšeně, že by ji mohl proklít její vlastní hůlkou. S obličejem pokrytým slzami se skrčila vedle něj; v ruce se jí třásly dva hrnky čaje a pod paží svírala něco objemného.
„Díky,“ řekl, když si vzal jeden z hrnků.
„Budeš se zlobit, když na tebe budu mluvit?“
„Ne,“ odpověděl, protože jí nechtěl ublížit.
„Harry, chtěl jsi vědět, kdo byl ten muž na obrázku. No... mám tu knihu.“
Ostýchavě mu do klína položila kopii Života a lži Albuse Brumbála.
„Kde – jak...?“
„Byla v Batyldině obýváku, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle poznámka.“
Hermiona přečetla několik řádků ostrého, jedovatě zeleného písma.
„'Drahá Tyldo, děkuji ti za pomoc. Zde je kopie knihy, doufám, že se ti bude líbit. Řekla jsi mi všechno, i když si to nepamatuješ. Rita.'“
„Myslím, že jí musela přijít ještě v době, kdy byla naživu, ale nejspíš nebyla ve stavu, kdy by si ji byla schopná přečíst...?“
„Ano, tak to asi bylo.“
Harry se podíval dolů na Brumbálovu tvář a pocítil vlnu krutého uspokojení; teď bude o Brumbálovi vědět všechno, všechny věci, které Brumbál nikdy nepovažoval za podstatné mu sdělit, bude je vědět, ať už by se to Brumbálovi líbilo, nebo ne.
„Pořád se na mě zlobíš, viď?“ řekla Hermiona; Harry k ní vzhlédl a spatřil, jak jí z očí stékají slzy.
Uvědomil si, že se mu vztek musel zračit ve tváři.
„Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Pokoušela ses nás odtamtud dostat živé – a byla jsi fantastická. Byl bych už mrtvý, kdybys tam se mnou nebyla.“
Pokusil se oplatit jí její vodnatý úsměv a obrátil svou pozornost ke knize.
Měla tuhý hřbet, očividně nebyla nikdy předtím otevřena. Listoval stránkami a hledal fotografie. Skoro okamžitě našel tu, kterou hledal: mladého Brumbála a jeho pohledného společníka, oba řvoucí smíchy nad nějakým dlouho zapomenutým vtipem. Sklouzl očima k popisku.
Albus Brumbál, krátce po smrti své matky, se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem.
Harry zůstal zírat na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela nad tím jménem a její výraz vystřídalo zděšení, jak nemohla uvěřit svým očím. Pomalu se podívala na Harryho.
„Grindelwald!“
Ignoroval zbytek fotografií a prohledával okolní stránky, snažíc se najít zmínku o tom osudovém jménu. Brzy něco našel a dychtivě se začetl, bohužel se ale ztratil; musel se vrátit zpět, aby to celé dávalo smysl. Nakonec se dostal na začátek kapitoly nazvané 'Více a více dobra'.
Spolu s Hermionou začal číst.
S blížícími se osmnáctinami Brumbál opustil Bradavice s velkou slávou – premiant, prefekt, vítěz Soutěže Barnabuse Finkleyho ve výjimečném kouzlení, zástupce britské mládeže pro Starostolec, vítěz zlaté medaile za převratný příspěvek na Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Brumbál dále zamýšlel vydat se na toulku světem se svým přítelem Elfiasem 'Psím dechem' Dóžem, přihlouplým, ale oddaným patolízalem, kterého nabral ve škole.
Dva mladí muži se ubytovali v Děravém kotli v Londýně, kde se připravovali na cestu do Řecka, která je čekala následujícího rána, když přiletěla sova, nesoucí novinku o smrti Brumbálovy matky. 'Psí dech' Dóže, který odmítnul rozhovor pro tuto knihu, podal veřejnosti svou vlastní sentimentální verzi následujících událostí. Předkládá Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí vzdát se výpravy jako akt vznešeného sebeobětování.
Brumbál se samozřejmě ihned vrátil do Godrikova Dolu, údajně proto, aby se 'postaral' o svého mladšího bratra a sestru. Ale kolik péče jim věnoval doopravdy?
„Bylo to pěkné kvítko, ten Aberforth,“ řekla nám Enid Zasmrádlá, jejíž rodina tehdy žila na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, mohli byste ho omlouvat - s takovými rodiči, jaké měl... ale házel po mně kozí hnůj. Nemyslím si, že by z něj Albus byl nějak unešený. Koneckonců, nikdy jsem je neviděla spolu.“
Co tedy Albus dělal, když neutěšoval svého malého bratra? Odpovědí se zdá být pokračující věznění jeho sestry. I přesto, že její první věznitelka zemřela, stav Ariany Brumbálové nedoznal žádných změn. Její samotná existence byla známa jen několika málo lidem, kteří, jako například 'Psí dech' Dóže, byli odkázáni na historku o jejím 'chatrném zdraví'.
Další z takto jednoduše odbytých rodinných přátel byla Batylda Bagshotová slavná kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole po mnoho let. Když Batylda chtěla Kendru, jakožto novou sousedku, přivítat, byla samozřejmě hrubě odmítnuta. O několik let později, jsouc nadšena Albusovým článkem v Moderním přeměňování, poslala Brumbálovi sovu. Tento počáteční kontakt nakonec vedl k obeznámení se s celou Brumbálovic rodinou. Na sklonku Kendřina života byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s ní směla mluvit.
Bohužel, duchaplnost, kterou Batylda překypovala za svého mládí, již byla utlumena. Oheň hoří, ale v kotlíku prázdno, jak mi sdělil Ivor Moulovatý, nebo, jak mnohem trefněji říká Enid Zasmrádlá, „Je praštěná jak veverčí bobek.“ Každopádně, kombinace reportérských technik, založených na osvědčeném systému 'pokus-omyl', mi umožnily extrahovat dostatek faktů na pospojování celého skandálního příběhu.
Jako zbytek kouzelnického světa přisoudila Batylda předčasnou Kendřinu smrt selhání kouzla, tedy historce, kterou v pozdějších letech opakovali Albus s Aberforthem. Bathylda také papouškovala tvrzení o Arianě – nazývala ji slabou a křehkou. V jednom případě jsem musela použít Veritasérum a jen díky němu jsem dostala plné znění nejtajnějšího tajemství života Albuse Brumbála.
Nyní, jsouc poprvé odhaleno, vyvolává otázky ohledně všeho, čemu Brumbálovi ctitelé věří: jeho proklamovaný odpor vůči černé magii, věčné zastávání se mudlů a také jeho oddanost rodině.
V tom samém létě, kdy se Brumbál vrátil do Godrikova Dolu, byl sirotek a hlava rodiny, Bathylda Bagshotová přijala do svého domu prasynovce Gellerta Grindelwalda.
Grindelwaldovo jméno je plným právem slavné – na seznamu Nejnebezpečnějších temných čarodějů všech dob by byl na druhém místě jen proto, že mu korunu sebral navrátivší se Vy-víte-kdo. Protože Grindelwald nikdy neterorizoval celou Británii, detaily jeho vzestupu nejsou příliš známé.
Vystudoval Kruval, školu slavnou mimo jiné pro svou nešťastnou toleranci černé magie, kde se prezentoval téměř stejně úchvatně, jako Brumbál. Spíše než vyhrávání cen se ale Gellert Grinderwald věnoval jiným věcem. Když mu bylo šestnáct let, ani Kruval už nemohl zůstat chladným k jeho šíleným experimentům, a vyloučili ho.
Až dosud bylo o Grindelwalových dalších krocích známo jen to, že 'strávil pár měsíců v zahraničí'. Nyní vyšlo na světlo, že se čaroděj rozhodl vyhledat svou pratetu v Godrikově Dole a tam, i když to pro někoho možná bude šok, nenavázal blízké přátelství s nikým jiným, než s Albusem Brumbálem.
„Přišel mi okouzlující“, blábolila Matylda, „ať už se z něj později stalo cokoliv. Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, který ve svém věku postrádal společnost. Chlapci si k sobě ihned našli cestu.“
„To tedy rozhodně našli.“ Bathilda mi ukázala dopis, jenž Albus za hluboké noci poslal Grindelwaldovi.
„Ano, i přesto, že strávili celý den rozmlouváním – oba takoví úžasní mladí chlapci, dařilo se jim, jak kotlíku na ohni – jsem občas slyšela klepat na okno v Gellertově ložnici sovu, která nesla dopis od Albuse! Prostě dostal nějaký nápad a ihned o něm musel říct Gellertovi!“
A že to byly nápady. Brumbálovi příznivci s největší pravděpodobností shledají šokujícími tyto myšlenky jejich tehdy sedmnáctiletého hrdiny, které poslal svému novému nejlepšímu příteli (kopie originálu dopisu je na straně 463):
Gellerte-
Tvůj nápad ohledně vlády kouzelníků PRO VLASTNÍ DOBRO MUDLŮ – tohle je podle mého názoru klíčovou myšlenkou. Ano, byla nám dána moc, a ano, ta moc nám dává právo vládnout, ale zároveň nám dává zodpovědnost za ty, kterým vládneme. Tento bod musíme zdůraznit, bude to základní kámen všeho, co se chystáme vybudovat. Tam, kde budeme v opozici – a že rozhodně budeme – to musí být základ všech našich protiargumentů. Převezmeme kontrolu PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. A k tomu se váže to, že kde narazíme na odpor, tam musíme použít jen tolik síly, kolik bude zapotřebí – ne víc (to byla chyba, kterou jsi udělal v Kruvalu! Ale nestěžuji si, neboť nebýt tvého vyloučení, nikdy bychom se nepotkali).
Albus.
Pro spoustu příznivců Albuse Brumbála bude šokující a hrůzné to, že tento dopis dokazuje, že Brumbál kdysi snil o zrušení Zákona o utajení a ustanovení vlády kouzelníků nad mudly. Jaký otřes pro všechny, kteří si dosud malovali Brumbála jako největšího obhájce kouzelníků z mudlovských rodin! Jak děravé se najednou zdají být všechny proslovy, všechno to proklamování práv mudlů, v tomto novém světle! Jak opovrženíhodný se zdá Albus Brumbál být, když se víc staral o svůj vzestup k moci, místo toho, aby oplakával matku a pečoval o sestru!
Je jisté, že zarytci, kteří si stále drží Brumbála na onom praskajícím piedestalu, budou argumentovat tím, že Brumbál koneckonců nikdy své plány nerealizoval, že musel trpět a zažívat hrozné bolesti srdce, když se vzpamatoval. Každopádně, pravda se zdá být – jakkoli je to neuvěřitelné – ještě více šokující.
Po sotva dvou měsících jejich skvělého, nového přátelství se Brumbál a Grindelwald rozdělili, a až do svého legendárního souboje se nikdy nesetkali (pro více informací nahlédněte do kapitoly 22). Co zapříčinilo toto podivné rozdělení? Probral se snad Brumbál? Řekl Grindelwaldovi, že už nechce být součástí jeho plánů? Bohužel, nikoliv.
„Bylo to smrtí ubohé malé Ariany, alespoň myslím,“ říká Batylda. „Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Gellert byl v tom domě, když se to stalo, a přišel zpět domů úplně roztřesený. Řekl mi, že chce příští den odjet domů. Byl strašně smutný, víte? Tak jsem mu připravila Přenášedlo. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.
Albus byl při Arianině smrti vedle něj. Bylo to pro ty dva bratry tak strašlivé. Ztratili všechny kromě sebe samých. Není pochyb, že se pohádali. Aberforth obvinil Brumbála, však víte, jak se lidé často chovají pod vlivem takových strašných událostí. Ale Aberforth vždycky mluvil tak trochu z cesty. Každopádně, myslím si, že zlomit Albusovi nos při pohřbu nebylo taktní. Kendru by zničilo, kdyby viděla své syny prát se takovýmto způsobem nad tělem své mrtvé sestry. Škoda, že Gellert nemohl zůstat na pohřeb... rozhodně by to Albusovi pomohlo...“
Tato úděsná rvačka vedle rakve, známá jen několika málo lidem, kteří se zúčastnili Arianina pohřbu, vyvolala spousty otázek. Proč Aberforth obvinil Albuse ze smrti jejich sestry? Bylo to, jak tvrdí 'Tylda', jen výtryskem naakumulovaného žalu? Nebo existovaly pro jeho vztek konkrétnější důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu pro téměř smrtelné útoky na studenty, opustil zemi několik hodin po pohřbu a Albus (možná se styděl, možná se bál?) ho nikdy neviděl, dokud k tomu nebyl donucen prosbami kouzelnického světa.
Nezdá se, že by v životě jak Brumbála, tak Grindelwalda byl později nějaký odkaz na jejich krátké přátelství v chlapeckém věku. Ať už to bylo jakkoli, není pochyb o tom, že Brumbál zaútočil na Grindelwalda až po nějakých pěti letech utrpení, katastrof a záhadných zmizení. Byly to snad zbytky onoho vztahu, nebo strach z pohlédnutí do očí někdejšímu nejlepšímu příteli, co zapříčinilo Brumbálovy rozpaky? Překonával Brumbál odpor vydat se chytit muže, se kterým se kdysi tak nadšeně seznámil?
A jak zemřela záhadná Ariana? Byla snad bezděčnou obětí nějakého temného obřadu? Narazila snad na něco, na co neměla, když se dva mladí muži připravovali ovládnout svět? Je možné, že Ariana Brumbálová byla první osobou, která zemřela 'pro více a více dobra'?
Kapitola zde skončila a Harry zvednul oči. Hermiona už dorazila na konec stránky před ním. Vytrhla Harrymu knihu z rukou a vypadala mírně vyděšená z jeho výrazu. Zavřela knihu, aniž by se na ni podívala, jako kdyby schovávala něco nevhodného.
„Harry-“
Zavrtěl hlavou. Něco se v něm zbortilo; cítil se úplně stejně jako po Ronově odchodu. Věřil Brumbálovi, věřil mu jeho roli ztělesnění dobroty a moudrosti. Vše se obrátilo v prach; co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku...
„Harry.“ Vypadala, jako by mu četla myšlenky. „Poslouchej mě. Nečte se to dobře-“
„-jo, to je pro mě novinka-“
„-ale nezapomínej, Harry, že to napsala Rita Holoubková.“
„Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, ne?“
„No – ano, četla.“ Upadla do rozpaků a zatvářila se rozrušeně, kývajíc hrnkem čaje v dlani. „Myslím, že to je na tom to nejhorší. Vím, že tomu Batylda nepřikládala velkou pozornost, ale 'Pro více a více dobra' se stalo Grindelwaldovým sloganem, jeho ospravedlněním pro všechny hrůzy, které později spáchal. A... takhle to vypadá, že ten nápad přišel od Brumbála. Říká se, že 'Pro více a více dobra' bylo vytesáno nad vchodem do Nurmengardu .
„Co je to Nurmengard?“
„Vězení, které Grindelwald vystavěl pro své nepřátele. Nakonec tam skončil sám, když ho Brumbál dopadl. Každopádně, to, že Brumbálovy nápady dopomohly Grindelwaldovi k moci, je příšerná myšlenka. Ale na druhou stranu, ani Rita nemůže dokázat, že se znali déle, než pár měsíců jednoho léta, kdy byli oba velmi mladí, a-“
„Myslel jsem si, že to řekneš,“ podíval se na ni Harry. Nechtěl si na ní vylévat vztek, ale bylo pro něj obtížné udržet klidný hlas. „Čekal jsem, že řekneš 'byli mladí'. Bylo jim úplně stejně, jako teď nám. My tady riskujeme životy v boji proti černé magii a on se scházel se svým nejlepším přítelem a kuli spolu plány, jak vládnout mudlům.“
Už nedokázal zadržet své emoce; postavil se a začal přecházet sem a tam v naději, že se to trochu uklidní.
„Nepokouším se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechno to 'právo vládnout' je to samé jako 'Magie je síla', akorát trochu jinak. Ale Harry, jeho matka zrovna zemřela, zůstal trčet sám v domě-“
„Sám? Nebyl sám! Měl společnost ve svém bratrovi a sestře, svou motáckou sestru držel pod zámkem-“
„Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také se postavila. „ať s tou dívkou bylo cokoliv, nevěřím, že by byla moták. Brumbál, jakého známe, by nikdy, nikdy nedovolil-“
„Ten Brumbál, o kterém jsme si mysleli, že ho známe, chtěl ovládnout mudly silou!“ zařval Harry, jeho hlas se rozlehl nad prázdným kopcem a několik kosů vzlétlo do vzduchu, skřehotajíc a kroužíc pod širým nebem.
„Změnil se, Harry, změnil! Je to jednoduché! Možná v tyhle věci věřil, když mu bylo sedmnáct, ale celý zbytek života zasvětil boji proti černé magii! To Brumbál zastavil Grindelwalda, staral se o ochranu mudlů, bojoval za práva kouzelníků s mudlovkým původem, bojoval s Ty-víš-kým od samého začátku, a při pokusu zničit ho, zemřel!“
Ritina kniha se rozložila na zemi mezi nimi, takže se na oba shovívavě dívala tvář Albuse Brumbála.
„Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč jsi tak vzteklý, je ten, že ti Brumbál nikdy nic z toho neřekl.“
„Možná!“ zakřičel Harry a zamával rukama. Stěží věděl, jestli se pokouší zadržet vztek, nebo se snaží chránit před tíhou vlastního rozčarování. „Podívej se, co po mě chce, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu! A znovu! A nečekej, že ti něco vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř, že vím, co dělám, věř mi i přesto, že já nevěřím tobě! Nikdy celou pravdu! Nikdy!“
Hlas se mu zlomil a oba zůstali stát, dívaje se na sebe v jasnu a prázdnotě, a Harry měl pocit, že jsou oba stejně bezvýznamní, jako brouci pod širou oblohou.
„Miloval tě,“ zašeptala Hermiona, „vím, že tě miloval.“
Harry spustil ruce.
„Nevím, koho miloval, Hermiono, ale mě rozhodně ne. To není láska, ten zmatek, ve kterém mě nechal. S Grindelwaldem sdílel mnohem víc svých skutečných myšlenek, než se mnou.“
Harry zvedl Hermioninu hůlku, kterou upustil do sněhu, a opět se usadil ve vchodu do stanu.
„Díky za čaj. Zůstanu na hlídce. Ty se vrať zpátky do tepla.“
Bylo na ní vidět, že váhá, ale rozpoznala nevyřčený odpor. Zvedla knihu a šla zpět do stanu; cestou zavadila rukou o vršek jeho hlavy. Harry při jejím doteku zavřel oči a nenáviděl sám sebe za to, že si přál, aby to, co řekla, byla pravda: že se Brumbál o něj doopravdy staral.
Všechny smysly měl zjitřené kvůli pohromě, kterou pro něj byla ztráta hůlky. Přelétl pohledem po údolí pokrytém sněhem, zatímco se k němu skrz jiskrné ticho neslo vzdálené zvonění kostelních zvonů.
Aniž si to uvědomoval, zatínal si prsty do paží, jak se snažil vzdorovat fyzické bolesti. Krev už mu tekla vícekrát, než byl schopen spočítat; jednou přišel v pravé paži o všechny kosti. Během této výpravy stihl získat jizvy na hrudi a předloktí, které se tak připojily k těm starým na ruce a na čele, ale nikdy - až do teď - se necítil tak oslabený, zranitelný a obnažený, jako v této chvíli, kdy přišel o svůj nejsilnější kouzelnický předmět.
Přesně věděl, co by mu řekla Hermiona, kdyby se jí něco z toho snažil vyjádřit: hůlka je jen stejně silná, jako čaroděj. Ale nebyla to pravda, jeho případ byl jiný. Nevnímala špičku hůlky jako jehlu kompasu a z její hůlky samy od sebe nešlehaly zlaté plameny na nepřátele. Přišel o ochranu, kterou měl díky dvěma stejným jádrům, a teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc na ni spoléhal.
Vyndal z kapsy kusy zlomené hůlky a aniž by se na ně díval, zastrčil je do Hagridova váčku, který se mu houpal na krku. Váček, teď už byl natolik přecpaný zničenými a nepoužitelnými věcmi, že už nebyl schopen pojmout cokoliv jiného. Skrz kůži nahmatal starou zlatonku a na chvilku musel potlačit pokušení vytáhnout ji ven a zahodit. Nesrozumitelná, neužitečná, k ničemu, stejně jako všechno, co po sobě Brumbál zanechal...
Vztek na Brumbála ho zaplavil jako žhnoucí láva, spalující ho zevnitř a vytlačující ven všechny ostatní emoce. Přes všechnu beznaděj pevně věřili, že v Godrikově Dole naleznou odpovědi, přesvědčeni o tom, že se mají vrátit, že to všechno byla součást tajného plánu, který jim Brumbál zanechal; ale nenašli žádnou mapu, ani plán.
Brumbál je nechal tápat v temnotě, zápasit s neznámými a netušenými hrůzami, samotné a bez pomoci; nic se nevysvětlilo, neobjasnilo, neměli žádný meč a jako by toho nebylo dost, Harry neměl hůlku.
A ještě k tomu ztratil fotografii zloděje, takže pro Voldemorta bude nyní bezpochyby jednoduché zjistit, kde je...
Voldemort měl teď všechny informace...
„Harry?“
Hermiona vypadala tak zděšeně, že by ji mohl proklít její vlastní hůlkou. S obličejem pokrytým slzami se skrčila vedle něj; v ruce se jí třásly dva hrnky čaje a pod paží svírala něco objemného.
„Díky,“ řekl, když si vzal jeden z hrnků.
„Budeš se zlobit, když na tebe budu mluvit?“
„Ne,“ odpověděl, protože jí nechtěl ublížit.
„Harry, chtěl jsi vědět, kdo byl ten muž na obrázku. No... mám tu knihu.“
Ostýchavě mu do klína položila kopii Života a lži Albuse Brumbála.
„Kde – jak...?“
„Byla v Batyldině obýváku, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle poznámka.“
Hermiona přečetla několik řádků ostrého, jedovatě zeleného písma.
„'Drahá Tyldo, děkuji ti za pomoc. Zde je kopie knihy, doufám, že se ti bude líbit. Řekla jsi mi všechno, i když si to nepamatuješ. Rita.'“
„Myslím, že jí musela přijít ještě v době, kdy byla naživu, ale nejspíš nebyla ve stavu, kdy by si ji byla schopná přečíst...?“
„Ano, tak to asi bylo.“
Harry se podíval dolů na Brumbálovu tvář a pocítil vlnu krutého uspokojení; teď bude o Brumbálovi vědět všechno, všechny věci, které Brumbál nikdy nepovažoval za podstatné mu sdělit, bude je vědět, ať už by se to Brumbálovi líbilo, nebo ne.
„Pořád se na mě zlobíš, viď?“ řekla Hermiona; Harry k ní vzhlédl a spatřil, jak jí z očí stékají slzy.
Uvědomil si, že se mu vztek musel zračit ve tváři.
„Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Pokoušela ses nás odtamtud dostat živé – a byla jsi fantastická. Byl bych už mrtvý, kdybys tam se mnou nebyla.“
Pokusil se oplatit jí její vodnatý úsměv a obrátil svou pozornost ke knize.
Měla tuhý hřbet, očividně nebyla nikdy předtím otevřena. Listoval stránkami a hledal fotografie. Skoro okamžitě našel tu, kterou hledal: mladého Brumbála a jeho pohledného společníka, oba řvoucí smíchy nad nějakým dlouho zapomenutým vtipem. Sklouzl očima k popisku.
Albus Brumbál, krátce po smrti své matky, se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem.
Harry zůstal zírat na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela nad tím jménem a její výraz vystřídalo zděšení, jak nemohla uvěřit svým očím. Pomalu se podívala na Harryho.
„Grindelwald!“
Ignoroval zbytek fotografií a prohledával okolní stránky, snažíc se najít zmínku o tom osudovém jménu. Brzy něco našel a dychtivě se začetl, bohužel se ale ztratil; musel se vrátit zpět, aby to celé dávalo smysl. Nakonec se dostal na začátek kapitoly nazvané 'Více a více dobra'.
Spolu s Hermionou začal číst.
S blížícími se osmnáctinami Brumbál opustil Bradavice s velkou slávou – premiant, prefekt, vítěz Soutěže Barnabuse Finkleyho ve výjimečném kouzlení, zástupce britské mládeže pro Starostolec, vítěz zlaté medaile za převratný příspěvek na Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Brumbál dále zamýšlel vydat se na toulku světem se svým přítelem Elfiasem 'Psím dechem' Dóžem, přihlouplým, ale oddaným patolízalem, kterého nabral ve škole.
Dva mladí muži se ubytovali v Děravém kotli v Londýně, kde se připravovali na cestu do Řecka, která je čekala následujícího rána, když přiletěla sova, nesoucí novinku o smrti Brumbálovy matky. 'Psí dech' Dóže, který odmítnul rozhovor pro tuto knihu, podal veřejnosti svou vlastní sentimentální verzi následujících událostí. Předkládá Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí vzdát se výpravy jako akt vznešeného sebeobětování.
Brumbál se samozřejmě ihned vrátil do Godrikova Dolu, údajně proto, aby se 'postaral' o svého mladšího bratra a sestru. Ale kolik péče jim věnoval doopravdy?
„Bylo to pěkné kvítko, ten Aberforth,“ řekla nám Enid Zasmrádlá, jejíž rodina tehdy žila na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, mohli byste ho omlouvat - s takovými rodiči, jaké měl... ale házel po mně kozí hnůj. Nemyslím si, že by z něj Albus byl nějak unešený. Koneckonců, nikdy jsem je neviděla spolu.“
Co tedy Albus dělal, když neutěšoval svého malého bratra? Odpovědí se zdá být pokračující věznění jeho sestry. I přesto, že její první věznitelka zemřela, stav Ariany Brumbálové nedoznal žádných změn. Její samotná existence byla známa jen několika málo lidem, kteří, jako například 'Psí dech' Dóže, byli odkázáni na historku o jejím 'chatrném zdraví'.
Další z takto jednoduše odbytých rodinných přátel byla Batylda Bagshotová slavná kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole po mnoho let. Když Batylda chtěla Kendru, jakožto novou sousedku, přivítat, byla samozřejmě hrubě odmítnuta. O několik let později, jsouc nadšena Albusovým článkem v Moderním přeměňování, poslala Brumbálovi sovu. Tento počáteční kontakt nakonec vedl k obeznámení se s celou Brumbálovic rodinou. Na sklonku Kendřina života byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s ní směla mluvit.
Bohužel, duchaplnost, kterou Batylda překypovala za svého mládí, již byla utlumena. Oheň hoří, ale v kotlíku prázdno, jak mi sdělil Ivor Moulovatý, nebo, jak mnohem trefněji říká Enid Zasmrádlá, „Je praštěná jak veverčí bobek.“ Každopádně, kombinace reportérských technik, založených na osvědčeném systému 'pokus-omyl', mi umožnily extrahovat dostatek faktů na pospojování celého skandálního příběhu.
Jako zbytek kouzelnického světa přisoudila Batylda předčasnou Kendřinu smrt selhání kouzla, tedy historce, kterou v pozdějších letech opakovali Albus s Aberforthem. Bathylda také papouškovala tvrzení o Arianě – nazývala ji slabou a křehkou. V jednom případě jsem musela použít Veritasérum a jen díky němu jsem dostala plné znění nejtajnějšího tajemství života Albuse Brumbála.
Nyní, jsouc poprvé odhaleno, vyvolává otázky ohledně všeho, čemu Brumbálovi ctitelé věří: jeho proklamovaný odpor vůči černé magii, věčné zastávání se mudlů a také jeho oddanost rodině.
V tom samém létě, kdy se Brumbál vrátil do Godrikova Dolu, byl sirotek a hlava rodiny, Bathylda Bagshotová přijala do svého domu prasynovce Gellerta Grindelwalda.
Grindelwaldovo jméno je plným právem slavné – na seznamu Nejnebezpečnějších temných čarodějů všech dob by byl na druhém místě jen proto, že mu korunu sebral navrátivší se Vy-víte-kdo. Protože Grindelwald nikdy neterorizoval celou Británii, detaily jeho vzestupu nejsou příliš známé.
Vystudoval Kruval, školu slavnou mimo jiné pro svou nešťastnou toleranci černé magie, kde se prezentoval téměř stejně úchvatně, jako Brumbál. Spíše než vyhrávání cen se ale Gellert Grinderwald věnoval jiným věcem. Když mu bylo šestnáct let, ani Kruval už nemohl zůstat chladným k jeho šíleným experimentům, a vyloučili ho.
Až dosud bylo o Grindelwalových dalších krocích známo jen to, že 'strávil pár měsíců v zahraničí'. Nyní vyšlo na světlo, že se čaroděj rozhodl vyhledat svou pratetu v Godrikově Dole a tam, i když to pro někoho možná bude šok, nenavázal blízké přátelství s nikým jiným, než s Albusem Brumbálem.
„Přišel mi okouzlující“, blábolila Matylda, „ať už se z něj později stalo cokoliv. Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, který ve svém věku postrádal společnost. Chlapci si k sobě ihned našli cestu.“
„To tedy rozhodně našli.“ Bathilda mi ukázala dopis, jenž Albus za hluboké noci poslal Grindelwaldovi.
„Ano, i přesto, že strávili celý den rozmlouváním – oba takoví úžasní mladí chlapci, dařilo se jim, jak kotlíku na ohni – jsem občas slyšela klepat na okno v Gellertově ložnici sovu, která nesla dopis od Albuse! Prostě dostal nějaký nápad a ihned o něm musel říct Gellertovi!“
A že to byly nápady. Brumbálovi příznivci s největší pravděpodobností shledají šokujícími tyto myšlenky jejich tehdy sedmnáctiletého hrdiny, které poslal svému novému nejlepšímu příteli (kopie originálu dopisu je na straně 463):
Gellerte-
Tvůj nápad ohledně vlády kouzelníků PRO VLASTNÍ DOBRO MUDLŮ – tohle je podle mého názoru klíčovou myšlenkou. Ano, byla nám dána moc, a ano, ta moc nám dává právo vládnout, ale zároveň nám dává zodpovědnost za ty, kterým vládneme. Tento bod musíme zdůraznit, bude to základní kámen všeho, co se chystáme vybudovat. Tam, kde budeme v opozici – a že rozhodně budeme – to musí být základ všech našich protiargumentů. Převezmeme kontrolu PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. A k tomu se váže to, že kde narazíme na odpor, tam musíme použít jen tolik síly, kolik bude zapotřebí – ne víc (to byla chyba, kterou jsi udělal v Kruvalu! Ale nestěžuji si, neboť nebýt tvého vyloučení, nikdy bychom se nepotkali).
Albus.
Pro spoustu příznivců Albuse Brumbála bude šokující a hrůzné to, že tento dopis dokazuje, že Brumbál kdysi snil o zrušení Zákona o utajení a ustanovení vlády kouzelníků nad mudly. Jaký otřes pro všechny, kteří si dosud malovali Brumbála jako největšího obhájce kouzelníků z mudlovských rodin! Jak děravé se najednou zdají být všechny proslovy, všechno to proklamování práv mudlů, v tomto novém světle! Jak opovrženíhodný se zdá Albus Brumbál být, když se víc staral o svůj vzestup k moci, místo toho, aby oplakával matku a pečoval o sestru!
Je jisté, že zarytci, kteří si stále drží Brumbála na onom praskajícím piedestalu, budou argumentovat tím, že Brumbál koneckonců nikdy své plány nerealizoval, že musel trpět a zažívat hrozné bolesti srdce, když se vzpamatoval. Každopádně, pravda se zdá být – jakkoli je to neuvěřitelné – ještě více šokující.
Po sotva dvou měsících jejich skvělého, nového přátelství se Brumbál a Grindelwald rozdělili, a až do svého legendárního souboje se nikdy nesetkali (pro více informací nahlédněte do kapitoly 22). Co zapříčinilo toto podivné rozdělení? Probral se snad Brumbál? Řekl Grindelwaldovi, že už nechce být součástí jeho plánů? Bohužel, nikoliv.
„Bylo to smrtí ubohé malé Ariany, alespoň myslím,“ říká Batylda. „Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Gellert byl v tom domě, když se to stalo, a přišel zpět domů úplně roztřesený. Řekl mi, že chce příští den odjet domů. Byl strašně smutný, víte? Tak jsem mu připravila Přenášedlo. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.
Albus byl při Arianině smrti vedle něj. Bylo to pro ty dva bratry tak strašlivé. Ztratili všechny kromě sebe samých. Není pochyb, že se pohádali. Aberforth obvinil Brumbála, však víte, jak se lidé často chovají pod vlivem takových strašných událostí. Ale Aberforth vždycky mluvil tak trochu z cesty. Každopádně, myslím si, že zlomit Albusovi nos při pohřbu nebylo taktní. Kendru by zničilo, kdyby viděla své syny prát se takovýmto způsobem nad tělem své mrtvé sestry. Škoda, že Gellert nemohl zůstat na pohřeb... rozhodně by to Albusovi pomohlo...“
Tato úděsná rvačka vedle rakve, známá jen několika málo lidem, kteří se zúčastnili Arianina pohřbu, vyvolala spousty otázek. Proč Aberforth obvinil Albuse ze smrti jejich sestry? Bylo to, jak tvrdí 'Tylda', jen výtryskem naakumulovaného žalu? Nebo existovaly pro jeho vztek konkrétnější důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu pro téměř smrtelné útoky na studenty, opustil zemi několik hodin po pohřbu a Albus (možná se styděl, možná se bál?) ho nikdy neviděl, dokud k tomu nebyl donucen prosbami kouzelnického světa.
Nezdá se, že by v životě jak Brumbála, tak Grindelwalda byl později nějaký odkaz na jejich krátké přátelství v chlapeckém věku. Ať už to bylo jakkoli, není pochyb o tom, že Brumbál zaútočil na Grindelwalda až po nějakých pěti letech utrpení, katastrof a záhadných zmizení. Byly to snad zbytky onoho vztahu, nebo strach z pohlédnutí do očí někdejšímu nejlepšímu příteli, co zapříčinilo Brumbálovy rozpaky? Překonával Brumbál odpor vydat se chytit muže, se kterým se kdysi tak nadšeně seznámil?
A jak zemřela záhadná Ariana? Byla snad bezděčnou obětí nějakého temného obřadu? Narazila snad na něco, na co neměla, když se dva mladí muži připravovali ovládnout svět? Je možné, že Ariana Brumbálová byla první osobou, která zemřela 'pro více a více dobra'?
Kapitola zde skončila a Harry zvednul oči. Hermiona už dorazila na konec stránky před ním. Vytrhla Harrymu knihu z rukou a vypadala mírně vyděšená z jeho výrazu. Zavřela knihu, aniž by se na ni podívala, jako kdyby schovávala něco nevhodného.
„Harry-“
Zavrtěl hlavou. Něco se v něm zbortilo; cítil se úplně stejně jako po Ronově odchodu. Věřil Brumbálovi, věřil mu jeho roli ztělesnění dobroty a moudrosti. Vše se obrátilo v prach; co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku...
„Harry.“ Vypadala, jako by mu četla myšlenky. „Poslouchej mě. Nečte se to dobře-“
„-jo, to je pro mě novinka-“
„-ale nezapomínej, Harry, že to napsala Rita Holoubková.“
„Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, ne?“
„No – ano, četla.“ Upadla do rozpaků a zatvářila se rozrušeně, kývajíc hrnkem čaje v dlani. „Myslím, že to je na tom to nejhorší. Vím, že tomu Batylda nepřikládala velkou pozornost, ale 'Pro více a více dobra' se stalo Grindelwaldovým sloganem, jeho ospravedlněním pro všechny hrůzy, které později spáchal. A... takhle to vypadá, že ten nápad přišel od Brumbála. Říká se, že 'Pro více a více dobra' bylo vytesáno nad vchodem do Nurmengardu .
„Co je to Nurmengard?“
„Vězení, které Grindelwald vystavěl pro své nepřátele. Nakonec tam skončil sám, když ho Brumbál dopadl. Každopádně, to, že Brumbálovy nápady dopomohly Grindelwaldovi k moci, je příšerná myšlenka. Ale na druhou stranu, ani Rita nemůže dokázat, že se znali déle, než pár měsíců jednoho léta, kdy byli oba velmi mladí, a-“
„Myslel jsem si, že to řekneš,“ podíval se na ni Harry. Nechtěl si na ní vylévat vztek, ale bylo pro něj obtížné udržet klidný hlas. „Čekal jsem, že řekneš 'byli mladí'. Bylo jim úplně stejně, jako teď nám. My tady riskujeme životy v boji proti černé magii a on se scházel se svým nejlepším přítelem a kuli spolu plány, jak vládnout mudlům.“
Už nedokázal zadržet své emoce; postavil se a začal přecházet sem a tam v naději, že se to trochu uklidní.
„Nepokouším se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechno to 'právo vládnout' je to samé jako 'Magie je síla', akorát trochu jinak. Ale Harry, jeho matka zrovna zemřela, zůstal trčet sám v domě-“
„Sám? Nebyl sám! Měl společnost ve svém bratrovi a sestře, svou motáckou sestru držel pod zámkem-“
„Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také se postavila. „ať s tou dívkou bylo cokoliv, nevěřím, že by byla moták. Brumbál, jakého známe, by nikdy, nikdy nedovolil-“
„Ten Brumbál, o kterém jsme si mysleli, že ho známe, chtěl ovládnout mudly silou!“ zařval Harry, jeho hlas se rozlehl nad prázdným kopcem a několik kosů vzlétlo do vzduchu, skřehotajíc a kroužíc pod širým nebem.
„Změnil se, Harry, změnil! Je to jednoduché! Možná v tyhle věci věřil, když mu bylo sedmnáct, ale celý zbytek života zasvětil boji proti černé magii! To Brumbál zastavil Grindelwalda, staral se o ochranu mudlů, bojoval za práva kouzelníků s mudlovkým původem, bojoval s Ty-víš-kým od samého začátku, a při pokusu zničit ho, zemřel!“
Ritina kniha se rozložila na zemi mezi nimi, takže se na oba shovívavě dívala tvář Albuse Brumbála.
„Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč jsi tak vzteklý, je ten, že ti Brumbál nikdy nic z toho neřekl.“
„Možná!“ zakřičel Harry a zamával rukama. Stěží věděl, jestli se pokouší zadržet vztek, nebo se snaží chránit před tíhou vlastního rozčarování. „Podívej se, co po mě chce, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu! A znovu! A nečekej, že ti něco vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř, že vím, co dělám, věř mi i přesto, že já nevěřím tobě! Nikdy celou pravdu! Nikdy!“
Hlas se mu zlomil a oba zůstali stát, dívaje se na sebe v jasnu a prázdnotě, a Harry měl pocit, že jsou oba stejně bezvýznamní, jako brouci pod širou oblohou.
„Miloval tě,“ zašeptala Hermiona, „vím, že tě miloval.“
Harry spustil ruce.
„Nevím, koho miloval, Hermiono, ale mě rozhodně ne. To není láska, ten zmatek, ve kterém mě nechal. S Grindelwaldem sdílel mnohem víc svých skutečných myšlenek, než se mnou.“
Harry zvedl Hermioninu hůlku, kterou upustil do sněhu, a opět se usadil ve vchodu do stanu.
„Díky za čaj. Zůstanu na hlídce. Ty se vrať zpátky do tepla.“
Bylo na ní vidět, že váhá, ale rozpoznala nevyřčený odpor. Zvedla knihu a šla zpět do stanu; cestou zavadila rukou o vršek jeho hlavy. Harry při jejím doteku zavřel oči a nenáviděl sám sebe za to, že si přál, aby to, co řekla, byla pravda: že se Brumbál o něj doopravdy staral.
